Ankara a zajímavosti o Turcích

Hlavní město Turecka, Atatürk a turecké zajímavosti


V průvodci byste našli:

Ankara je hlavní město Turecka (od roku 1923, kdy si ji vybral Atatürk místo Istanbulu. Tehdy mělo 25tis. obyvatel v primitivních obydlích - dnes má cca 3mil. obyvatel). Činorodé město, snoubící moderní výstavbu se starým městem. Zajímavé je Muzeum anatolských civilizací (archeologické vykopávky, sochy sfing a různé artefakty), římské lázně, Juliánův sloup, Chrám zasvěcený Římu a Augustovi, Citadela (Hisar). V novém městě najdete moderní evropské bulváry, etnografické muzeum a hlavně Atatürkovo mauzoleum - obrovský pomník „otci Turků“ je dominantou města. Zajímavá je rovněž obrovská Kocatepe Camii, obrovská mešita dokončená teprve v 80tých letech s parkovištěm a nákupním centrem.

Kousek od Ankary (cca 200 km) je bývalé hlavní chetitské město Chatušaš (Hattusas) s rozsáhlou náhorní plošinou plnou zřícenin, jako je Velký chrám, Velká pevnost, Královská brána, podzemní chodba, Lví brána a muzeum.

6. srpna - Ankara. Příjezd a explorování (den 3)

Píše Hell: Dnes je 8.8. - mám narozeniny! (toto píšu o 2 dny později). O půlnoci jsme zahájili cestu z Istanbulu do Ankary přes noc z důvodu šetření peněz. No co budu vykládat - třetí noc strávená v autobuse, to už je síla i na otrlý nátury. Přeto jsme to převážně prospali (hlavně já). Kluci se v autobuse seznámili s nějakým hejskem, který se jich zeptal na oblíbenou otázku WHERE ARE YOU FROM? a tím si samozřejmě získal jejich sympatie:-).

Do Ankary jsme dorazili okolo 6:30 místního času. Na nádru jsme sehnali mapu Ankary v informacích, sedli na metro a hurá hledat ubytování ve čtvrti Ulus [uluš]. Tipy na hotely jsme obšlehli v Lonely planet (kluci získali v buse do Istanbulu). Pár jsme jich oběhli (spíš Vik) a bydlíme v hotelu Fuar za 6 mil. TL (=120 Kč na noc). Fakt skvělý! Nikdo tady sice nemluví anglicky, záchody jsou turecký a na chodbě, ještě lepší je sprcha - ta se nachází o patro níž, máme okno do ulice a kdo nebyl v Turecku, tak asi nezná jejich řidiče, kteří mají klakson asi nejen na volantu, ale i na všech pedálech, stěračích a pravděpodobně i na sedadle - tím jsem chtěla přiblížit bydlení s oknem do turecké ulice, kde projíždí asi milion aut denně. Na druhou stranu bydlíme ve středu starýho města, máme to kousek ke všem památkám, ale hlavně je to nechutně levný! Hned, jak jsme se ubytovali, tak jsme všichni skončili do sprchy (jeden po druhým samozřejmě), nasnídali jsme se a plni elánu vyrazit do ulic a dobýt Ankaru jsme usnuli a spali až do 2 hodin odpoledne.

Pak jsme se zase najedli a tentokrát už jsme doopravdy dobíjeli Ankaru. Nejdřív jsme prošli kolem Atatürkova pomníku, spíš jezdecké sochy, která je k našemu velkému štěstí zakrytá a stříkají ji na zlatou (no jo, Ataturk!). Na náměstí kolem sochy jsme se rozhodli dát sraz s Jasmínkou (Vikova kamarádka - viz později).

A už to začalo - divný pohledy, pořád si nás někdo prohlíží a skenuje, no jsme tady opravdu jak exotická zvěř - 2 kluci s dlouhýma vlasama, krátkým rozumem (vysvětlení Vik: to sluníčko dělá svoje - já jsem jí říkal, ať si vezme klobouk!) a kalhotama, vysocí a světlí, v Ankaře nevídané. O sobě se ani nezmiňuju, já tady vypadám taky jak marťan - prostě blondýna v Turecku...

Pak jsme to stočili směrem na Juliánův sloup, nějakou rozbořenou antickou vykopávku a první mešitu v Turecku (pro nás), kde jsme potkali Turka (uměl anglicky), který nám toho řekl spoustu o mešitě a nakonec z něho vylezlo, že pracuje v jakési Flash TV a čte zprávy. Ptali jsme se ho - tak to jste asi dost známej, ne? A on skromě, že dost. No, třeba ho ještě někdy uvidíme v televizi... (Ivo: ...a dali jsme mu pohlednici z Brna a byl z toho úplně na měkko a my si připadali jak kolonizátoři Afriky, kteří rozdávají korálky).

Akvadukt v Istanbulu
Interiér mešity


Poté jsme ztečovali pevnost nad městem, odkud je dobrý výhled, tam nás otravovaly malý holky a chtěly něco prodat. Až jsme se dostatečně pokochali, dali jsme si čaj a začali bloudit směrem k muzeu anatolských civilizací, kde právě zavírali, tak jsme aspoň zjistili, kdy otvírají a vzhůru k nejstarší mešitě v Ankaře. Ještě předtím jsme koupili pistácie za milion:-) a udělali nejlepší obchod v životě. Koupili jsme meloun zadarmo! Jupí.

Staré město
Pohled na staré město v Ankaře

Teprve pak jsme se dostali k výše zmíněné mešitě a byla taková malá, ale pěkná. Vzhledem k tomu, že už byl večer, vyrazili jsme směrem k hotelu najíst se instantu a melounu, což jsme také učinili, ale předtím jsme stihli vzburcovat celý hotel, teda spíš tureckou část osazenstva, když jsme šli s Vikem do koupelny prát prádlo (jediný místo s teplou vodou). No, osobně jsem to neviděla, ale tím, že jsme spolu vešli do koupelky (a při praní jsme nebyli zrovna tiší), vzbudilo to takový ohlas, že se tam prý všichni sešli a Ivoše se vyptávali odkud jsme a tak. V momentě, kdy jsme dokončili naše praní už na chodbě nikdo (skoro) nebyl, ale ten otrlý zbytek, co vydržel až do konce, si nás pěkně prohlídl. Mezi nimi byl i náš kamarád úchyl (viz dále).

Pak už nám nezbylo nic jinýho, než se umýt a jít radši spát!


7. srpna - Ankara a zajímavé informace o Turcích (den 4)

Píše Vik: Po včerejšku, kdy jsme Ankaru jen procházeli zvenku, jsme chtěli tento den projít pár památek. Poté, co jsme se nasnídali, jsme kolem 10h vyrazili směr informace pro turisty. To se samozřejmě neobešlo bez bloudění, přestože máme mapu Ankary. Problém je v tom, že člověk se bojí mapu otevřít, protože jen co to udělá, už má vedle sebe ochotnýho Turka, popř. Turků víc (rekord byli 4 najednou). Jednou se nám dokonce stalo, že se málem 2 Turci poprali o to, kterej nám bude smět poradit. To je sice od nich milý, jenom je škoda, že sporadicky umí anglicky a taky ne každej ví, jak se na to konkrétní místo dostat. V tom případě seženou dalšího, nebo nás pošlou, kam si myslí, že bychom měli jít, což ne vždy bývá správně.

V souvislosti s tureckou ochotou se musím zmínit o jednom extrémním případu v našem hotelu. Jeden Turek je tady tak nechutně ochotnej, až si myslíme, že je to úchyl. Taky ho podezírám z toho, že je napůl zaměstnancem hotelu, ale spíš to bude host. Tento Turek má ve zvyku sedět v křesle na našem patře a všelijak nám pomáhat. Je tam ve dne v noci a nedělá snad nic jinýho. Jen co člověk vyjde z pokoje, zjistí co jdeme dělat, když jdeme na záchod, tak nás tam doprovodí, rožne světlo a tak; když jdeme do sprchy, seběhne zjistit, jestli tam někdo není, 3 patra dolů a nahoru do recepce to domluvit, donese klíče, odemkne, otevře dveře, rožne, doporučí, že se máme zamknout a čeká před dveřma, aby potom zas mohl zamknout a vrátit klíče od sprchy na recepci. No prostě podivín. Taky, když jsme jednou přišli zpátky na hotel, tak klíče nebyly na vrátnici, ale přinesl je on, což je dost divný. Prostě úchylák.

Jen tak naokraj: teď se Hell probudila ze spánku a pronesla, cituji: "Nazdar benzíne" aniž by se probudila. Tak nevím, jestli to mám brát osobně, nebo na ni poslat nějakýho tureckýho hypnotizéra, kterej by zjistil pár věcí týkajících se benzínu z jejího dětství. Asi se smířím s tím, že bydlím na pokoji s potenciální pyromankou.

No nic, po cestě na infos (informace) jsme se posilnili nějakou buchtou (nebylo jednoduchý najít nějaký sladký pečivo) a Ayranem (což je zředěnej bílej jogurt na pití), kterej jsme si moc oblíbili, protože je osvěžující a dobrej chuťově. Hodně se tady pije i ke kebabu (donneru). Informace jsme nakonec našli, tak jsme se ptali na různý věci ohledně cesty do Hatušaš (starý Chetitský město), což jsme ani dělat nemuseli, jelikož se nám další den nepodařilo vstát, což svádíme každej na někoho jinýho, ale já za to nemůžu. Ale o tom snad později. Ten infopán nám chtěl střelit nějakou cestu autem za 120 USD, přestože normálně za to chce 300 USD, přesto jsme odmítli. Doufám, že infos o Kapadokii využijeme líp.

Odebrali jsme se dál do Ataturkova mauzolea, Hell v permanentím polospánku, kde nám půl kilometru od něj zabavili batohy a projeli nás kdoví jakýma detektorama. Mauzoleum se skládá ze dvou věží, ve kterých je výstava stavby mauzolea, od nich vede lví cesta k dalšímu komplexu budov s vystavenýma autama, výrokama slavných lidí po Ataturkově smrti o něm, jak jim bude chybět a co všechno udělal pro mír a bez něj už to vůbec nebude ono. A pak obrovská budova s jeho mramorovou rakví nebo co se zlatou mozaikou na stropě. No vypadá to dost velkolepě.

Atatürkovo mauzoleum Atatürkův memoriál
Atatürkův pomník 2x

Od mauzolea jsme se vydali do Muzea Anatolských civilizací, po cestě jsme si dali náš první TAVUK donner (kuřecí kebab) s ayranem (pozn. red.: Hell, která v dosavadním životě maso nejedla, ho teď kouše jak najatá. Podle mě je jen otázkou času, kdy do sebe začne ládovat i paštiky!).

Jídlo v Ankaře
Jídlo - určitě nějaký kebab

V muzeu byla spousta otesaných šutrů, svezených z celýho Turecka, což nakonec vypadalo dost jednotvárně a vzhledem k tomu, že jsme byli dost přejetí, jsme tam dost posedávali a chodili jako zombie. Ještě tam byla různá keramika a šperky a taky dopisy na hliněných destičkách v hliněných obálkách klínovým písmem, který se zaměkka popsaly klackem a pak vypálily dotvrda. No prostě odvaz za 4 melouny (=80 Kč na jednoho studenta, 8 mil za dospěláka).

Kolem šesté jsme odešli, koupili nějaký pohledy Ankary a 6:30pm jsme měli rande s Yesim (čteno "Ješim", nebo-li "Jasmínka", jak ji překřtil Ivo, což je moje kamarádka, se kterou jsem se poznal cca 3 roky zpátky v Anglii) a jejím přítelem. Od ní jsme se dozvěděli několik zajímavých věcí ohledně Tureckých zvyků, medicíny a ženské emancipace, jen jsme se nedostali k tomu, jestli Turkové používají toaleťák...

Napřed jsme zašli na čaj, kterej na nějakou dobu vzpružil i Hell, pak jsme pili typickej tureckej alkáč RAKA (kouzelný pití, který je čirý, pije se s vodou a když se smíchá, tak vytvoří bílou tekutinu - prostě zázrak! Chutná trochu jako řecký ouzo a vůbec nás překvapilo, že muslimové pijí alkohol). Prý je 99% Turků věřících, ale většina jich to zase tolik neprožívá. Určitě je možné na ulicích potkat spousty Turkyň (jestli se to takto řekne) s šátkama na hlavách, ale jsou to spíš starší ženy. Mladé to nijak nepřehání, chodí samozřejmě bez šátků a některé nosí i sukně těsně pod kolena a trička s krátkým rukávem (obnažená kolena a ramena se pořád považují za neslušnost). Turecko má svoji vlastní verzi hudební stanice MTV, kde zpěvačky bourají tradice a oblíkají se všelijak, čímž určují módní trendy, které pak mládež následuje. Takže to asi nebude trvat dlouho, kdy Turci budou chodit oblíkaní jako Evropané.

Posezení s kamarády
Naši turečtí přátelé

Ale zpátky do hospody: Ivo pohrdl rakou a dal si místní asi nejprodávanější pivo EFES. Teď víme, jaký kebab je nejlepší a jaký jsou nejmodernější trendy v Turecké hudbě (Mustafa Sandal, ...).

Na hotel jsme se vrátili kolem jedné, úchyl mně skočil rožnout karmu do sprchy a byli jsme přesvědčeni, že další den ráno 6:30 jedeme do Hatušaš...

8. srpna - závěrečný den v Ankaře (den 5)

Píše Ivo: V 6:30 zazvonil Viktorovi budík. Viktor se rozhlédl a řekl: "Je půl sedmé, vstávejte, jedeme do Hatušaše!" a usnul. V 6:32 zazvonil můj mobil-budík. Řekl jsem "Je půl sedmé, vstávejte, jedeme do Hatušaše!", pak jsem se převalil a usnul. V jedenáct jsme museli já a Viktor vstát, protože jsme byli násilně vzbuzeni Hell, která už se dvě hodiny netrpělivě převalovala a dokonce i psala deník (se teda musela nudit), která se nám snažila nenápadně naznačit, že na dnešním dnu je něco zajímavého.

K jejímu velkému úžasu, který později přešel v překvapení jsme jí nezačali provolávat slávu. Posnídali jsme suchary a nějakej sýr.

Poté, co padl Hatušaš, jsme se rozhodli, že navštívíme etnografické muzeum a velkou mešitu, co má na mapě Ankary značku, která vypadá jako velká a velice zajímavá mešita. Když jsme dorazili k etnografickému muzeu, tak bylo samozřejmě zavřeno. No nevadí, řekli jsme si, navštívíme aspoň kousek vedle stojící muzeum umění. Bylo samozřejmě také zavřeno, a to z důvodu rekonstrukce.

Tak nám aspoň zbyla mešita. Přesněji Bílá mešita - největší v Ankaře. Je postavena teprve nedávno, někdy v 80. letech. Stavitelé se však nenechali unést novou dobou, takže výsledek vypadá starobyle, mohutně a poměrně pompézně. Prostě povedla se!!

Bílá mešita
Bílá mešita

Další náš cíl (nově zvolený Hell), byla nová část okolo Ataturkova bulváru. Jak jsme zjistili, většina obchodů má sezónní slevy, a tak jsme vyrazili dělat business. Já jsem si zakoupil tričko od jisté pochybné italské firmy Benetton (oblíbené značky naší spolucestující). Hell nakoupila nějakou košili, zatímco Viktor tak dlouho přebíral, až si nic nekoupil.

Pak v hotelu přišla ona slavnostní chvíle - Hell má narozeniny! Dali jsme jí bonbošku (místní specialitu - něco jako sladkou plastelínu s oříškama a jakési medové pečivo s pistáciemi, co tady všude prodávají) a popřáli jí hodně stěstí, zdraví, blablabla... atd. Jako menu jsme podávali slavnostní instant a ekmek (místní chleba). Všichni šťastně usnuli a těšili se na další den.


<< Předchozí den (Istambul) Následující den (Avanos) >>


Dovolená Turecko

Web Efektně.cz má na svědomí Wornlook. Kopírování jakékoli části tohoto webu je striktně zakázáno.

NAVRCHOLU.cz